POISONBLACK vznikli původně jako vedlejší projekt Villa Laihialy (SENTENCED) a Juha-Pekky Leppäluota (CHARON). Leppäluota se ujal zpěvu a Laihiala dal hlasivkám oddech z pozice kytaristy. Nicméně už před druhým albem mikrofon osiřel a Laihiala se tak stal vůdčí osobností kapely. Po rozpadu SENTENCED se POISONBLACK stal i jeho výsadním působištěm a místem pro realizaci jeho hudebních vizí.

Již nějaký ten pátek (řekněme od „Of Rust And Bones“) neplatí, že POISONBLACK je přímým nástupcem SENTENCED. Od pochmurného a depresivního pojetí rockové hudby jeho původní kapely se postupem času začal stále více vzdalovat a dnes se již veze především na vlně středního proudu se snahou a (občas) schopností oslovit širší plénum rockových fanoušků.

Předchozí „Drive“ bylo uvolněné album s důrazem na melodie a chytlavé rytmy a skutečně slušný „drive“ mělo.  Pro letošek Laihiala a jeho skvadra výrazně přitvrdili a do svých nástrojů se pořádně opřeli, kytary jsou syrové a rytmika hutná. Stejně tak se i Ville Laihiala pořádně opřel do svých hlasivek, které zřejmě ubrušuje nápojem vyobrazeným na přebalu alba. 

Podařený rozjezd v podobě dynamické skladby „Home Is Where The Sty Is“ nasazuje laťku docela vysoko. Následná „Down The Ashes Rain“ má podařený refrén, připomínající staré dobré časy a ještě trojka „The Flavor Of The Month“ zaujme pěknou melodií, pak však kvalita začne klesat. Vysloveně nudné balady v půli alba ani nebyla potřeba. Naštěstí se hned po ní rozezní další z výrazných kousků, „Death By The Blues“, kterou Laihiala zpívá snad se žiletkou v krku. Druhá půle již ztrácí na výraznosti a hard rocková jízda začne zadrhávat. Osvěžení je až před koncem, v písni „Blackholehead“, kde si kapelník stěžuje na bolesti hlavy (těžký to úděl rockera), nicméně i přes nesnesitelnou migrénu složil silnou skladbu se chytlavým refrénem.

My brain hurt, my brain hurt, yeah!
The pills I´ve swallowed
Try numb the pain
Feeling a whole lotta nothing

POISONBLACK se již nehlásí k odkazu SENTENCED a to je na druhou stranu škoda. Ústup z dobytých pozic a přesun kamsi do středního proudu vede k jisté bezpohlavnosti a obyčejnosti jejich hudby. V kontextu jejich tvorby je „Lyijy“ zajisté podařené album a posluchač se nenudí, osobně však dávám přednost prvním dvěma deskám. Svižné rytmy a charismatický zpěv tlačí album kupředu a pár chytlavých melodií se také najde. Jenže až na tři nebo čtyři skladby to také bez citelnějšího paměťového záznamu prošumí skrze ušní bubínky.

Takže pro letošek to POISONBLACK ještě ustáli, hlavně díky energii, která je z nového alba cítit. Přesto ze svého vlastního stínu Laihiala nevystoupil. „Lyijy“ je slušný materiál, avšak stejně jako předchozí tři alba se rychle oposlouchá. Možná za dva tři roky, až vyjde jeho následovník a bude třeba si předchozí počiny trochu osvěžit, dojde k jeho oprášení. A do té doby? „Frozen“, „The Cold White Light“, „Escapexstacy“, nebo „Lust Stained Despair“.